Do Marie jsem se zamiloval díky její bezprostřednosti, veselosti, úsměvu a optimismu. Byla plná života a sálala z ní energie. Byl jsem v sedmém nebi, když jsem poznal, že se jí taky líbím, a když pak souhlasila, že si mě vezme. Když se nám narodila krásná dcerka, myslel jsem si, že nám ke štěstí nic nechybí. Ale právě v ten okamžik nastal zásadní zlom – po příchodu z porodnice jako kdyby to už nebyla ta Marie, kterou jsem znal. Byla zamlklá, divná, občas z ničeho nic rozhazovala rukama nebo běhala po bytě. Tchýně mě ale ujišťovala, že se nic neděje, že ona to měla taky a že to přejde. Po sléze začala obviňovat mě, že za to můžu já, že se mnou Marie asi není šťastná. Navíc pořád brala naší malou k sobě, skoro sem jí neviděl. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, Marii jsem miloval a nechtěl jsem jí opustit. V té době jsem začal i trochu pít a uvažovat o rozvodu. Naštěstí se pak Marie přes svou sestru, která se na to ž nemohla dívat, dostala k odborníkovi a začala se léčit, v nemocnici mi vysvětlili, že za její stav nemůžu já, a že kdybych našel příčinu této choroby, dostanu zřejmě Nobelovu cenu. Dneska je moje Marienka už stabilizovaná a spolu s dcerou doháníme těch ztracených 8 let, kdy jsme nevěděli, co se děje.
