Šamani a mystici procházeli obdobnými stavy jako lidé v psychotickém stavu. Svoje duchovní zkušenosti se pak snažili využívat ve službě ostatním lidem. Jejich „bláznovství“ se napájelo z nebezpečných hlubin lidské duše a přinášelo plody mimořádných civilizačních výkonů. Jde pravděpodobně o obecnější zákonitost, která prochází celými dějinami. Sokrata k hledání pravdy ponoukal jakýsi „démon,“ Ježíš umřel na kříži jako blázen, Giordano Bruno kvůli svému bláznivému přesvědčení shořel na hranici podobně jako před ním Johanka z Arcu. Za většinu vynálezů vděčíme „bláznivým vědcům,“ kteří si navzdory „zdravému rozumu“ dokázali představit nepředstavitelné. Ani Alberta Einsteina nelze podezírat z toho, že by byl „normální.“ Mnohým šílencům, jako byl například Vincent van Gogh, vděčíme za nejkrásnější umělecká díla.

  Dějiny šílenství

  Lidskou společnost však ovládá také jakýsi opatrný instinkt, který se bláznům a jejich výzvám brání. Podrobný popis procesu, kterým se z inspirativních bláznů stali zneškodnění psychiatričtí pacienti, přináší Michel Foucault. Pro jeho hledání historických kořenů pojmu duševní choroby je základní „cézura, stanovující odstup mezi rozumem a ne-rozumem; teprve a jedině z ní se odvíjí pohyb, jímž se rozum chápe ne-rozumu, aby mu vyrval jeho pravdu, ať už pravdu šílenství, viny nebo nemoci.“ Moderní rozumný člověk s šílencem, který trpí mentální chorobou, nekomunikuje. „Společná řeč neexistuje; nebo spíše už neexistuje; dialog skončil s 18. stoletím, na jehož sklonku se šílenství ustavilo jako duševní nemoc.“ Řeč psychiatrie je podle Foucaulta pouze monolog rozumu o šílenství.

  Dějiny šílenství jsou dějinami odmítání. „Ve fantazijní krajině renesance se objevuje nový předmět a rychle tu zaujme přednostní místo: Loď bláznů, podivný opilý koráb, brázdící klidné vody Porýní a vlámských kanálů. (…) Takové lodi naložené blázny a plující od města k městu totiž skutečně existovaly. Z šílenců se tehdy snadno stávali tuláci. Městské úřady je vyháněly za hradby, nechávaly je pobíhat krajinou. (…) Svěřit blázna námořníkům znamenalo jistotu, že už nebude donekonečna bloumat kolem městských hradeb, že zmizí někam daleko, odkud se nebude moci vrátit. Ale navíc tu byla temná masa vody, která k tomu přidávala své vlastní hodnoty: voda odnáší pryč, ale také očišťuje.“

  Podobnou úlohu jako loď bláznů měly podle Foucaulta útulky, vězení a špitály, do kterých byli blázni zavírání společně s žebráky a další neužitečnou lůzou. „Dříve než internace nabyla léčebného smyslu, jaký má nebo jaký jí alespoň rádi přičítáme dnes, sledovala něco zcela jiného než léčbu. Vynutil si ji imperativ práce. To, v čem by naše filantropie ráda viděla péči o nemoc, bylo jen projevem odsouzení zahálky. (…) Šílenci byli ´zavíráni´ už dřív, ale teprve až 17. století je začíná internovat a mísit je přitom s celou jednou částí populace jako její příbuzné. Až do renesance zkušenost šílenství vyvolávala představu transcendentních sil. Počínaje osvícenstvím je šílenství – a to poprvé – pojímáno z hlediska mravního odsouzení zahálky.“ Špitály sedmnáctého a osmnáctého století jsou pro autora Dějin šílenství institucí, „jejímž úkolem je trestat mravní nedostatky, které nepatří přímo před soud, ale mohou se napravit jen přísným pokáním,“ přičemž jde především o pohrdání náboženskými tradicemi a neřestný způsob života.

  Foucault cituje svědectví o tom, jak vypadal špitál ve Štrasburku v roce 1814: „Pro blázny, kteří obtěžují a dělají pod sebe, tam zřídili na konci velkých sálů jakési prkenné klece či skříně, které pojmou nanejvýš jednoho člověka průměrného vzrůstu. Podlaha z dřevěných mříží nespočívá přímo na zemi, ale ve výšce asi patnáct centimetrů. Na laťkách je trocha slámy, na té pomatený, nahý nebo polonahý, leží, na té jí a na té se vyměšuje.“

  Když to srovnáme s ústavy pro choromyslné, které u nás vznikaly na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století, je zřejmé, jak obrovský pokrok nastal. Principy, které Foucault kritizuje, se však dodnes v podstatě nezměnily. Mezi rozumnými lidmi a ne-rozumnými blázny neexistuje žádné dorozumění. Označení „duševně nemocný“ znamená společenskou degradaci na úroveň iracionálně fungujícího jedince. Hlavním způsobem řešení šílenství je internace v instituci. Šance na uplatnění vážně duševně nemocných v normální společnosti je minimální – živoří s invalidním důchodem na jejím okraji.

Z Dějin šílenství podle Michela Foucaulta