Meze a možnosti psychoterapie

V našem životě čelíme náročným situacím, které v nás vyvolávají velmi palčivé otázky. Na některé z nich můžeme najít odpovědi pomocí našeho terapeuta. Některé otázky za nás však terapie nezodpoví a odpověď musíme hledat jinde. Tento článek paní Mgr. Zuzany Kohoutové není filosofickým pojednáním, spíš se pokouší prozkoumat praktickou stránku psychoterapie. Snaží se ukázat, s čím se vy, jako klienti, můžete setkat v pracovně psychoterapeuta.

Ve svém článku bych se ráda zaměřila na Vás, na potenciální klienty, kteří se rozhodují, zda se svěří do rukou odborníka – psychoterapeuta. Chtěla bych s Vámi sdílet své úvahy o tom, v čem Vám může psychoterapeut pomoci. Také bych chtěla nastínit, co pro Vás terapeut udělat nemůže, kde leží hranice jeho možností. Psychoterapie totiž má svá omezení, která nemůže překročit.

Než se pustíme do výše naznačeného tématu, ráda bych upozornila na to, že tento článek vyjadřuje pouze můj názor, který vychází z teoretického zázemí analytické psychologie a z mých profesních zkušeností. Názor mých kolegů na tuto problematiku může být zcela odlišný. 

Co mám dělat? (aneb poraďte pane psychologu)

Tato otázka bude mít různé podoby podle toho, s jakými problémy se Vy, jako klient, na terapeuta obracíte. V oblasti manželského poradenství to může být například otázka: Zjistil(a) jsem, že partner(ka) je mi nevěrný(á). Co mám teď dělat? Mám se dát rozvést nebo ve vztahu pokračovat? Ve výchovném poradenství se můžete ptát např. takto: Co si mám počít s tím naším dítkem, aby nás poslouchalo? V oblasti duševních poruch to mohou být třeba tyto otázky: Jak se mám zbavit deprese? Nebo jak dostat příbuzného s psychickými potížemi k psychiatrovi, když pomoc odmítá? Všechny tyto otázky jsou známkou toho, že jste jako klienti zoufalí a že jste už vyzkoušeli vše, co Vás (či Vaše příbuzné a přátele) napadlo. Jenže nic nefunguje. Co tedy s tím?

Psycholog Vám ve vztahových otázkách nemůže dát konkrétní odpověď ani 100% účinný návod k jednání, protože každý z nás jsme unikát – a unikátní jsou i naše vztahy, které máme s ostatními a způsoby toho, jak se v těchto vztazích chováme. Proto každý z nás musí hledat svůj vlastní způsob, jak se vypořádat z potížemi, které má. Psychoterapeut však může nabídnout bezpečný prostor ke sdílení obtíží klienta, kde se prostřednictvím setkávání a konfrontací možná najdou způsoby řešení, na které by klient sám nepřišel. Inu i tady platí staré přísloví, že víc hlav víc ví. Navíc dobrý psychoterapeut dokáže poskytnout podporu v období změn či krizí, které souvisejí s novými a vynořujícími se pocity a s tím, že se klient začne chovat jinak, než jak jsou jeho blízcí zvyklí.

Psychoterapeut, na rozdíl od našich blízkých či přátel, má jednu velkou výhodu. A tou je nestrannost. To znamená, že by Vám neměl vnucovat způsoby řešení, které se mu v praxi osvědčily, ale měl by Vám pomoci najít způsoby řešení, které jsou Vám šité na míru. To konkrétně znamená, že Vás nebude např. při nevěře Vašeho manžela (či manželky) tlačit do jednostranných řešení – jako třeba do okamžitého rozvodu. Pomůže Vám však problém prozkoumat z různých hledisek a tím pomoci k „aha zážitku“ – tj. pocitu, že „toto řešení je pro mě správné, to udělám“. Aha zážitek je nápad, jak se vypořádat s těžkou situací, který však není vnucen druhými, ale přichází zevnitř, z intuitivního pochopení našich potíží.

Nestrannost také znamená, že pokud přicházejí dva klienti, kteří k sobě mají blízko a snaží se vyřešit vzájemné spory (např. matka a dítě, rozhádaní partneři), psychoterapeut zůstává neutrální a nevstupuje s nikým do koalice. Přesně tak, jako profesionálně se chovající rozhodčí nestranní ani jednomu ze soupeřů. Tím psychoterapeut pomáhá najít řešení, která jsou přijatelná pro obě strany.

Udělejte toto!

Od psychoterapeuta nečekejte radu, která se týká výše uvedených otázek. Pokud takovou radu dostanete, pak je velmi pravděpodobné, že jste se svěřili do rukou terapeuta, který není příliš kvalitní. Neb takovou radou odborních na duševní zdraví vyjadřuje postoj, že ví, co máte dělat lépe, než vy. Že Vás a váš život zná lépe než vy sami. Navíc vypuštěním takové rady z úst přebírá odpovědnost za Vás za tu část života, která je s danou radou spjatá. Je to z toho důvodu, že pokud se budete danou radou řídit a nebudete spokojeni s výsledkem, můžete za psychoterapeutem přijít a říct: „Udělal jsem, co jste mi poradil, ale nefungovalo to. Je to Vaše vina.“ Moudrý terapeut se do této pasti nenechá uzavřít.

Přesto jsou oblasti, ve kterých Vám psychoterapeut doporučení dát může – např. to, zda Vaše obtíže jsou tak vážné, že je potřeba navštívit psychiatra či vyhledat pobytovou léčbu. Nebo může dát některá praktická doporučení, jak pracovat s nespavostí či úzkostí. Nebo může doporučit návštěvu somatického lékaře v případě psychosomatických potíží.

Co pro vás tedy může psychoterapeut udělat, když se nacházíte ve spletitém labyrintu Vašich psychických či vztahových obtíží? Může jít tím labyrintem vedle Vás, dívat se s Vámi kolem a být nápomocen při hledání cesty ven. To konkrétně znamená, že úkolem psychoterapeuta je vytvořit prostředí, ve kterém se budete jako klient cítit bezpečně. Díky tomuto pocitu bezpečí můžete mluvit o všem, co Vás trápí. Cílem je, abyste postupně důvěřovali vašemu terapeutovi natolik, že budete schopni sdílet všechny negativní pocity – smutek, vztek, bezmocnost, výčitky svědomí…A nejen pocity. Postupně by pro Vás mělo být jednoduché sdílet i zážitky či myšlenky, za které se stydíte nebo jsou pro Vás bolestné a u kterých máte pocit, že je nemůžete říct nikdy a nikomu na světě. Pokud terapie dojde do tohoto bodu, je téměř jisté, že se ve Vašem životě začnou dít pozitivní změny ve smyslu řešení problémů, které Vás do terapie zavedly.

Sdílení toho, co člověka trápí představuje očistu – stejně jako horká koupel na konci náročného týdne. Po takové očistě vidíme sebe, své vztahy i svět kolem jasnějšíma očima. Poté už nepotřebujeme radu zvnějšku, protože jsme často schopni sami vidět řešení toho, co nás trápí. Zní to jednoduše, viďte? Bohužel v praxi to tak jednoduché není. Mnohé duševní potíže a problémy v mezilidských vztazích vznikají, protože se bojíme důvěřovat. Bojíme se věřit tomu, že budeme přijati, pochopeni a vyslyšeni. Pokud uděláme zkušenost, že jsme přijímáni se vším negativním, co k nám patří, přinese nám to velkou úlevu.

Klienti však často odcházejí s terapie předčasně, protože si nedůvěru a strach z mezilidského kontaktu neumí přiznat. Proto jí projikují – připisují -  terapeutovi. Neboli říkají – tomu terapeutovi se nedá věřit, protože…(je příliš mladý/starý, je to žena/muž….) a z terapie odchází s pocitem, že je k ničemu. Nebo v nich terapie vzbuzuje hněv mající podobu „stejně terapie nepomáhá, je na nic,“ nebo „terapeut je nekompetentní a neschopný.“

Zbavte mě trápení a bolesti

Existuje skupina klientů, kteří k terapeutovi chodí s nesplnitelnou zakázkou – „zbavte mě okamžitě duševní bolesti, udělejte teď hned něco, co pomůže“. Jsou to zejména klienti, kteří se hodně trápí – a to z toho důvodu, že procházejí  velmi zátěžovou situací. Takovou situaci  odborníci na duševní zdraví nazývají krizí. Krize představuje takovou zátěž, kterou nemáme schopnosti zvládnout vlastními silami či s pomocí našich blízkých. Může jí být např. úmrtí blízkého člověka, nevěra, ztráta zaměstnání, majetku nebo vážná nemoc či úraz apod. V těchto situacích je duševní bolest velmi intenzivní a přání se jí okamžitě zbavit je pochopitelné. Bohužel to však není možné. Projít krizí znamená prožít všechny negativní emoce, které s ní souvisejí. Může to být smutek, vztek, beznaděj, pocity viny nebo negativně prožívaná prázdnota. Prožitím mám na mysli stav, kdy člověk nebude dané emoce potlačovat, odmítat je a bránit se jim. Protože jakékoliv „nehlášení se“ k negativním emocím znamená riziko psychosomatických obtíží.

Navíc často klienti, kteří říkají „zbavte mě bolesti a utrpení“ jsou klienti, kteří mají zábrany v prožívání a projevování těchto emocí a jejich krize se z tohoto důvodu prodlužuje a stává se nesnesitelnou. Často se uchylují k náhradním řešení – alkoholu, lékům, drogám, agresivitě nebo naopak k otupělosti a depresi. V této situaci často přicházejí do psychoterapie, často na nátlak svých blízkých. A pak mají pocit, že terapeut jim nepomáhá nebo jejich stav zhoršuje. Je to z toho důvodu, že jediné, co pro ně dobrý terapeut může udělat, je, že je bude vést zpět k plnému prožití negativních a potlačených emocí. A to v praxi znamená, že se nejprve budou cítit hůře, aby se mohli začít cítit lépe. Je to stejné, jako když lékař čistí zanícenou ránu. Na rozdíl od psychoterapeuta má však obrovskou výhodu – má k dispozici léky tlumící bolest. Léky na tlumení duševní bolesti sice existují – ale jsou často návykové a jen odkládají řešení problému (projitím si krize). Osobně nemám nic proti psychofarmakám. Pokud jsou správně používány, utrpí osten nesnesitelného utrpení a tím mohou velmi dobře připravit půdu pro psychoterapii. Ale neměly by být používány jako jediný prostředek k odstranění duševní nepohody.

Ve svém článku si rozhodně nekladu nárok na vyčerpání tématu. Meze a možnosti psychoterapie jsou daleko širší, než se mi zde podařilo nastínit. Šlo mi pouze o jedno – ukázat, že terapie je účinná metoda, jak pomoci člověku ven z psychického utrpení. Je to však možné za předpokladu, že klient uzná jednu základní skutečnost. Touto skutečnosti je fakt, že se jedná o jeho vlastní utrpení a tudíž on je povinen vykonat práci na tom, aby šel na cestě směrem z něho. Terapeut nemá zázračný lék, jak jej zbavit bolesti. Může mu však být společníkem a průvodcem, který jej na cestě podporuje. Pokud klient přijme tuto skutečnost, terapie se pro něj stává nejen prostředkem k utišení psychického utrpení, ale i dobrodružstvím sebeobjevování, na jehož konci je autentičtější a bohatší život. A takové dobrodružství stojí za podniknutí.

Autor: Mgr. Zuzana Kohoutová

Zdroj: www.lekari-online.cz