Rozhovor s prof. C.Höschlem
Jak vnímáte neziskové organizace, které pomáhají duševně nemocným?
Jako potřebnou protiváhu resp. doplněk k tradičním oficiálním strukturám péče o duševní zdraví. Mnohé z těchto neziskovek představují alternativní pohled na úkoly, jež má řešit psychiatrie, včetně pohledu pacientského. Dokážou vyhledávat příležitosti k vícezdrojovému financování různých bohulibých programů a bývají též inspirací i pro ty, kdož prosazují pozitivní změny v péči o duševní zdraví na úrovni státní správy.
Co byste změnil v psychiatrických nemocnicích?
Mnohé jsou vedeny moderně a osvíceně. Řada z nich poskytuje některým nemocným zázemí a „azyl“, který by při větší míře svého postižení těžko jinde našli. Přesto by se část kapacity nemocnic měla přesunout do jiného prostředí, do komunit a do oblasti sociální péče. Psychiatrickým nemocnicím by měla zůstat specializované péče o nemocné se závažnými poruchami, jež jim neumožňují samostatné fungování mimo psychiatrické zařízení. Neměly by se však stávat „konečnými stanicemi“, a měly by být otevřené světu, jak už některé ostatně jsou, a měly by se vnitřně reformovat a zkvalitňovat zejména s ohledem na respekt k osobním právům a lidské důstojnosti pacientů, měly by být součástí reformované sítě služeb od ambulancí přes stacionáře, centra duševního zdraví až k rehabilitačním, lázeňským a komunitním službám.
Jakou zkušenost v této oblasti máte z cizích zemí?
Když jsem působil jako prezident Evropské psychiatrické asociace, setkal jsem se několikrát s pacienty z různých zemí, a ti si vesměs stěžovali na stejné nedostatky, jako si někdy stěžují pacienti u nás. Dokonce se mi zdálo, že stigmatizace nemocných (šlo konkrétně o bipolární poruchu) je například v Anglii, jež je nám dávána za příklad, větší než u nás. Ale veřejnost na ostrovech je mnohem tolerantnější, poučenější a lidštější. Ostrůvky pozitivní deviace v péči o duševní zdraví najdete v Evropě leckde, například v Holandsku, na severu Itálie, ve Finsku, ale třeba i na Krétě. Všude ale také najdete příklady negativní.
Co si myslíte o stigmatizaci lidí s duševním onemocněním?
Stigma našeho oboru je jedním z přetrvávajících problémů, jenž komplikuje jak dostupnost psychiatrické péče, tak účinnost léčby. A netýká se jen pacientů, ale i těch, co v oboru psychiatrie pracují. Součástí chystané reformy péče o duševní zdraví bude právě také destigmatizační kampaň, která má mnoho podob a nástrojů, od osvětových přednášek a mediálních vystoupení až po veřejná přihlášení se ke své duševní chorobě známých osobností, umělců, politiků, vědců, sportovců.
Jakou změnu má reforma přinést do systému péče o duševně nemocné?
Především přesun péče směrem k přirozenému prostředí pacienta, do terénu, do komunit, do Center duševního zdraví.
Jak vnímáte negativní postoj médií k duševně nemocným?
Média pacientům škodí i tehdy, referují-li pravdivě. Spojují psychiatrii totiž téměř výlučně s něčím negativním, kdežto pozitivní jevy a události do souvislosti s psychiatrií nedávají prakticky nikdy. Takže se snadno dočtete, že bývalý pacient psychiatrické léčebny někoho zavraždil, ale nedočtete se stejně pravdivou zprávu, že bývalý pacient psychiatrické léčebny předložil ve sněmovně novelu nějakého zákona.
Jak by se sami nemocní měli aktivně zapojit, aby široká veřejnost změnila názor, že duševně nemocní jsou vrazi, blázni, neschopní a líní lidé?
Zejména ti úspěšnější by se neměli bát o svém vztahu k psychiatrii veřejně mluvit a poskytovat tak příklad ostatním. Velice cenná jsou pacientská sdružení a také organizace příbuzných duševně nemocných, které v některých zemích (na rozdíl od nás) mají poměrně velkou váhu, představují pro politiky zajímavou část elektorátu, již nelze beztrestně opomíjet, a tak mnohdy dosahují ve vyjednávání lepších podmínek pro pacienty značných úspěchů. To se u nás stále ještě příliš nedaří.
Jakou máte vizi do budoucna v péči o duševně nemocné?
Těch vizí je několik. Na úrovni péče je to implementace reformy tak, jak jsem ji stručně charakterizoval, na úrovni výzkumu je to představa, že se konečně podaří odhalit podstatu schizofrenie a bipolární poruchy, a bude tak jednou možno těmto onemocněním předcházet.
Dana Mičolová