Příběh sestry

Můj bratr Petr je duševně nemocný. Má schizofrenii, ale agresivní není. Když nemoc nastoupila, byla jsem relativně malá, nepobírala jsem to, jen jsem si říkala, že brácha je „nějakej divnej“. Ani našim to nejdřív nedošlo a to je mamka zdravotní sestra na psychiatrii. Ale chápu to, do poslední chvíle prostě nevěříte, že se to děje vám.

Já jsem si to s plnou „platností“ uvědomila až ve chvíli, kdy se brácha vrátil z první hospitalizace v Kroměříži. Chodil po sídlišti a vyzýval lidi, aby se zachránili, že bude konec světa. Před domem máme kopec porostlý trávou, Petr si tam klekal a tohle na lidi volal. Šla jsem zrovna ze školy a slyšela někoho, jak křičí „podívejte se na toho blázna,“ a tak řekla „to není žádnej blázen, to je můj brácha“ a začala jsem si klekat s Petrem, jako že to je nějaká recese nebo sázka. 

Jezdila jsem s našima za Petrem do léčeben, a když je v pohodě, snažím se ho někam vytáhnout, nejčastěji k nám na chatu, má tam svůj pokoj, kde má počítač a může si tam dělat, co chce.

Přemýšlím, co bude, až tu naši nebudou, snažíme se to probírat a řešit, teď se mi o tom nechce mluvit.