Příběh mámy

Můj syn Petr onemocněl v pátém ročníku vysoké školy. Studoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přijel domů a stěžoval si, že má určitě rakovinu. Říkala jsem mu „Péťane, co s tím uděláme, běž na vyšetření krve, z toho se to pozná,“ ale to se mu nechtělo, nenechal se přesvědčit. Asi cítil, že se něco děje. Ještě přijel domů na prázdniny, byla jakž takž pohoda, i když byl trochu roztržitý, prostě už to nebyl Petr, kterého jsme znali.

Na Vánoce nepřijel, jen napsal, že bude žít sám a že si bude vydělávat a pak poslal balík, ale tak nedokonale zabalený, že z něj vypadávaly věci. I když jsem zdravotní sestra a pracovala jsem devět let na psychiatrii, vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o duševní onemocnění.

Domů přijel až na Velikonoce, ale nejdřív šel za babičkou a za dědou. Babička pak volala „Petr jde domů, nechte ho být, pláče, byl úplně rozhozený.“ Chtěli jsme si s ním pohovořit o tom, co ho trápí, ale choval se jako puberťák, třeba se šťoural v uších, snad aby něco vyprovokoval, zdržel se jen dvě hodiny a odjel do Brna. Zhruba za měsíc nám pak přišla zpráva, že je hospitalizovaný v Kroměříži.

Zjistila jsem si číslo a hned jsem tam volala, ptala jsem se, jestli můžeme přijet na návštěvu a dokonce mi ho dali i k telefonu. Snažila jsem se ho povzbudit a hned jsme za ním jeli. Byl na uzavřeném oddělení. Pro mě a pro manžela to byl šílený šok. Když zavřu oči, tak ho stále vidím, jak tam stojí v teplácích a vidím jeho modré oči, jak se na mě dívají.

Petr podepsal dobrovolnou hospitalizaci, jezdili jsme za ním každý týden a vždycky v pátek jsme si ho odvezli domů. Jenže to nepřijel Petr, to přijel cizí člověk. Nechtěl si ani sednout na židli. Říkám „Peťane, vždyť seš doma.“ Až po chvíli si sedl na okraj židle, byla v něm strašná úzkost.

Za tři měsíce ho pustili, dokončil školu, měl promoci, získal titul magistra v oboru psychologie. Po první atace se totiž Petr docela srovnal a v září nastoupil jako personální psycholog do Chemopetrolu Kralupy a do dubna tam vcelku úspěšně fungoval, ale potom přijel úplně zoufalý, měl strašné úzkosti, jeli jsme za paní doktorku, dostal neschopenku a byl tři měsíce doma. Sice nastoupil zpátky do Kralup, ale pak mu k prvnímu říjnu dali výpověď pro nadbytečnost. Od té doby pak Petr sháněl zaměstnání, zúčastnil se spousty konkurzů, ale sehnat práci se mu nepodařilo.

Petr žije s nemocí skoro již 16 let. Bydlí s námi doma a ví, že u nás má zázemí, že jsme kdykoliv připraveni mu nějak pomoci, ale vedlejší účinky léků, hlavně obezita, udělaly své. Za těch 16 let byl hospitalizován nejméně patnáctkrát.

Naposledy přišel nástup ataky v roce 2010. Věděli jsme, že je Petrovi špatně, byl neklidný a měl příšerné úzkosti. S paní doktorkou jsem se dohodla, že mu večer píchnu injekci. Dostat ho do nemocnice, to je nad lidské síly. Petr už nemůže být hospitalizován v Táboře, protože má 130 kg, je silný, nikdo neví, co v akutním stavu udělá, a na psychiatrickém oddělení se jeho hospitalizace bojí. Jednou ho tam přijali a za hodinu zavolali, že ho musí přeložit do Jihlavy. Petr si to asi rozmyslel, že nechce být dobrovolně hospitalizovaný a nejspíš se bránil, takže vždycky k  převozu volají policii, aby tomu předešli.

Akorát mi dělá starost, co bude, až já nebudu. Kdo mi na to odpoví, co ho čeká? A bude to hezkej život? Jediné, co můžu, je snažit se, hledat nějaké cesty, aby to pokud možno šlo. Myslím si, že by Petr mohl bydlet sám v nějakém penzionu a Vánoce, Velikonoce by mohl trávit u sestry s neteří, ale vůbec bych si nepřála, aby s nimi žil. To vydrží jen rodiče, nikdo jiný než matka s otcem k němu nemají tak hluboký vztah.