Příbeh mámy

V březnu roku 2003 se osobnost mé dvacetileté dcery prudce změnila. Z introverta se stal náhle extrovert. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a velmi mne to znepokojilo. Iniciovala jsem tedy rodinnou terapii, kam jsme všichni docházeli, ale k ničemu to příliš nevedlo. Okolí mě sice uklidňovalo, že to nic nebude, že jsou to známky opožděné puberty, že to přejde, ale já jsem cítila, že jde o něco jiného, i když jsem netušila o co. Alena začala stále méně spát, mluvila hlasitě, všechno dělala co nejrychleji, enormně kouřila a přehnaně gestikulovala, vyhledávala konflikty. Pak dospěla k názoru, že bude pracovat v misi a neustále opakovala, že revoluce se blíží – důkazy viděla všude.

Byla jsem velmi smutná a bezradná a po čase jsme se s manželem dohodli, že dceru odvezeme do nemocnice. Ta naštěstí souhlasila. Po měsíční hospitalizaci se Alena mohla po 15 dalších dnech vrátit do školy. Psychiatr jí nadále sledoval a za několik měsíců stanovil diagnózu – bipolární porucha.

Dceřina nemoc mě ničí. A pak tu jsou ještě mé další dvě děti, u nichž mám pocit, že dělám všechno špatně, ve vztahu k nim jsme se “stáhla“, což vím, že jim neprospívá, ale nemůžu si pomoct. Pochopila jsme, že to sama nezvládnu a tak jsme začala navštěvovat analytickou psychoterapii, která ale trvala jen 7 měsíců. Pomohla mi, zároveň mě ale srazila na kolena. S odstupem času teď chápu, že mi pomohla změnit svůj přístup k Aleně, což jí i mně velmi pomohlo. Dnes jsem přesvědčená, že s chorobou se dá žít, udělat ze svého handicapu přednost a nechat nemoc probíhat na pozadí vlastního života. I když jsem ze začátku trpěla výčitkami, že jsem přivedla na svět nemocné dítě, dnes vidím, že Alena je šťastná, má přítele, kamarády a kamarádky a pomalu se z ní stává nezávislá osoba. Musí se stále velmi hlídat a nepolevit v ostražitosti, ale věřím, že nejhorší máme už za sebou.