Ségra se začala najednou chovat divně, vždycky byla taková tichá a do ničeho se moc nehrnula a najednou jí bylo všude plno, říkala nám o všem a strašně překotně, často „plácala“ nesmysly. Naši, teda hlavně máma, se rozhodli, že budeme chodit na terapii, ale to moc nevyšlo, navíc jsme byli přesvědčeni, že je to zbytečné. Ale ve skutečnosti jsme se bály – když Alču odvezli do nemocnice a pak se vrátila s tím, že je tedy opravdu nemocná, chvíli jsme si se ségrou myslely a bály jsme se, že je to nakažlivé. Naši s námi o tom moc nemluvili a vůbec se od té doby dost změnilo – nemluvili ani spolu, a nebo na sebe pořád házeli, kdo za to může, mamka se k nám začala chovat odtažitě a u nás se mísil vztek s lítostí. Teď se snad pomalu blýská na lepší časy, ségra je na tom docela dobře, ale nikdy už to u nás nebude jako dřív.
